NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V případě britskoamerických THE KILLS (sídlících v Londýně) jsem měl již před lety zaděláno na recenze u dvou předchozích alb, ale bohužel jsem svůj plán nakonec nedokončil, zřejmě z důvodu nedostatečné odvahy správně uchopit téma, což se prostě někdy stane. Jak průlomová dvojka „No Wow“, tak následující zásek „Midnight Boom“, totiž představily sebejistě působící duo operující v teritoriu minimalismem nasáklého retro rocku, který v případě THE KILLS stál vždy někde na pomezí vystyleovaných velkoměstských popěvků pro bohémské existence posedlé nočními tahy, stejně jako beatnickou literaturou a bluesrockových postupů (pravda, přizpůsobených moderní době). Každopádně už předchozí alba patřila k tomu lepšímu, co v uplynulé dekádě vyšlo na Ostrovech (v této stylové oblasti). Novinka dle mého názoru jejich laťku nepodlézá, právě naopak – zabijácký šmrnc dvojice byl právě zde dotažen k nejlepšímu výsledku.
S duem THE KILLS je to trochu jinak než s velebenými avšak nedávno rozpadlými THE WHITE STRIPES. Zatímco Červenobílí vešli ve známost díky spojení písničkářsky nadstandardně vyspělého Jacka a roztomile mimózní Meg a v jejich žhnoucích skladbách byl po celou dekádu prostor pro vtipkování, zde jde o spolupráci dvou rovnocenně vybavených individualit, navíc krutě koncentrovaných na tak trochu chladně (avšak obdivuhodně) působící efekt stylové vytříbenosti a intošství. Tak jako tak, jde rovněž, stejně jako u michiganských, o velmi sehraný tým. Z Alison Mosshart se stala za ty roky strávené v Británii rocková femme fatale první velikosti a z Jamieho Hince uznávaný songwriter a výrazná persona londýnského kulturního a společenského života, o čemž nesvědčí jen bouřlivý vztah s modelkou Kate Moss (i když ne bouřlivější než předešlé vztahy jeho drahé), ale i mnoho smysluplnějších aktivit.
Souhra sugestivního a velmi příjemně poslouchatelného hlasu Alison s Jamieho nabustřenou kytarou (připomínající ležérní rukopis nesmrtelného Keitha Richardse z ROLLING STONES) dosahuje na letošní sbírce maximální účinnosti. Každá ze skladeb má obrovské charisma (charakteristické kouzlo zašlých šedesátek), ale hlavně nosný motiv, který se zaryje hluboko do podvědomí. THE KILLS se prostě nepatlají ve zbytečnostech a předkládají kompaktní album plné stroze ponurého boogie, které je zvlášť v dnešní době přeplněné různými žánrovými fůzemi naprosto k věci. I v rámci retro rocku jde o velmi svěží a čistou esenci rockerství bez otravně afektovaných póz.
Mohl bych zde uvést několik vrcholných skladeb, ale neudělám to, neboť zdejší plíživé popěvky vykazují zcela vyrovnané (dobré) kvality. Oproti levobočkům Alison Mosshart - psychotickým THE DEAD WEATHER, tvoří letošní songy THE KILLS o mnoho písničkově výraznější a přímočařejší rockovou desku, která ze sebe nedělá (i díky absenci nesrozumitelných struktur) větší zajímavost, než je důležité a nutné. Velmi příjemná a velmi módní nahrávka, ovšem ne módní ve smyslu sezónní životnosti, nýbrž taková, jaká se bude velebit ještě po deseti letech. Bravo!
Bonnie a Clyde rock´n´rollu se svou nejlepší nahrávkou.
8 / 10
Alison "VV" Mosshart
- zpěv, kytara
Jamie "Hotel" Hince
- kytary, bicí, aranže
1. Future Starts Slow
2. Satellite
3. Heart Is A Beating Drum
4. Mail In My Coffin
5. Wild Charms
6. DNA
7. Baby Says
8. The Last Goodbye
9. Damned If She Do
10. You Don´t Own The Road
11. Pots And Pans
Blood Pressures (2011)
Midnight Boom (2008)
No Wow (2005)
Keep On Your Mean Side (2003)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Domino Records
Stopáž: 41:54
Produkce: Jamie Hince, Bill Skibbe
Studio: Key Club Recordings (Michigan), Unspecified Studio in London
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.